Hydra
Hydra je silně návykový ostrov - vím o čem mluvím - sama jsem sem přijela tak nějak náhodou na podzim roku 2016, a od té doby jezdím čím dál častěji...
Nejsou tady předlouhé písečné pláže, ani bílé domky s modrými okenicemi, ale je tady spousta malých pláží, hospůdek, taveren, klášterů na kopci, kostelů, kostelíků a kapliček (těch je kolem tří set), unikátní architektura, dost kopců, na které se dá vylézt, cest, které se dají projít a míst, na kterých se dá v klidu posedět a jen tak koukat na moře... a je tady tak nějak fajn. V šedesátých letech minulého století byla na Hydře velká umělecká komunita a asi tady zůstalo něco z tehdejší bohémské a kosmopolitní atmosféry.
A taky tady nesmí jezdit auta - až na pár výjimek - vozový park ostrova se skládá z auta popelářů, hasičů, auta na převoz stavebního materiálu (pokud ovšem ke stavbě vede sjízdná cesta, což není moc obvyklé) a snad má něco záchranka. Za tuhle pohodu Hydra vděčí prezidentskému dekretu z roku 1950, a zákaz se vztahuje i na skútry, kola (výjimku mají děti a to pouze mimo přístav) a jiná "kolová" vozidla. Ostrov si tak má zachovat atmosféru 18. století, s čímž souvisí i zachování původní architektury.
Historie
Jméno ostrova pochází z řeckého ὕδρα (hydra), odvozeného z výrazu pro vodu - odkazuje tak na to, že na ostrově bývalo mnoho přírodních pramenů, které však vzaly za své v důsledku zemětřesení v 16 století. Poslední studny daly jméno oblasti Kala Pigadia (dobré studny). Většina starších domů tak má cisternu na dešťovou vodu - mnohé ji dodnes používají, jiní ji přestavěli - například já v ní mám kuchyni. Ještě před pár lety se voda také dovážela v prastarém tankeru z pevniny, nicméně teď už většinu dodávky vody zajišťuje odsolovací stanice.
Samotná historie ostrova sahá zhruba do let 2600 - 3000 před naším letopočtem, nicméně v tomto období nešlo o nějak významné místo. Herodotos píše o ostrově Hydria jako o domovu rybářů a farmářů. Ani v klasickém období neexistuje mnoho záznamů o ostrově - skoro by se zdálo, že byl neobydlený, ale to vyvracejí vykopávky nalezené v Episkopi.
Začátkem 15. století je Hydra osídlena několika rodinami pastevců, od roku 1460 pak přicházejí Arvanité - uprchlíci z oblasti dnešní Albánie, kteří bojovali po boku Benátčanů s Turky, a na ostrově se začíná rozvíjet rybářství. V té době také vyrůstá Kiafa (v jazyce Arvanitů "vrcholek"), tedy první město, umístěné vysoko nad dnešním přístavem. V 16., 17. a 18. století pokračuje v důsledku neutěšené situace v řeckých městech a řádění pirátů ve středomoří, osidlování ostrova a přicházejí řecké rodiny, s jejichž jmény se na ostrově setkáme dodnes (Lazarou, Tompazi, Oikonomou, Gini, Tsamados, Gouma).
V 18 století Hydra zažívá největší rozkvět v oblasti obchodu a stává se s flotilou 150 lodí nejdůležitější řeckou námořní silou - v roce 1749 je zde založena první námořní akademie v Řecku. Na začátku řecké války za nezávislost tak má ostrov více než 28 000 obyvatel.
V průběhu války za nezávislost sehrály ostrovy Hydra, Spetses a Psara naprosto klíčovou roli - Hydra si v té době vysloužila označení Malá Anglie (Mikra Agglia), což odkazovalo právě na její námořní flotilu.
Po osvobozením Řecka od Turecké nadvlády paradoxně dochází k ekonomickému úpadku ostrova. K částečnému oživení dochází na začátku 20 století, ale většina obyvatel se stěhuje na pevninu - zejména do Pirea, kde vytváří vlastní komunitu.
V 50 a 60 letech Hydru "objevují" filmaři, usazuje se zde umělecká komunita, na Hydru se stěhuje Leonard Cohen, který je dodnes jednou z "ikon" ostrova, v roce 1957 se zde natáčí film "Boy on Dolphin" se Sofií Loren a ostrov se tak znovu stává slavným. Zejména v 60 a 70 letech prakticky není celebrita, která by ostrov nenavštívila.
Do 70 let také (asi) spadá první tak trošku česká stopa na ostrově. V roce 1976 se sem se svým třetím manželem stěhuje Kristina Colloredo-Mansfeld a kupuje zde dům, který dnes patří jejímu synovi. Na ostrově se starala o nájemní vily, zajišťovala služby pro turisty, a věnovala se malování.
Dnes je Hydra domovem asi 2000 obyvatel, místní jsou patřičně hrdí jak na ostrov, tak na to, že z Hydry pocházelo 5 řeckých ministerských předsedů. Slavných návštěvníků má ostrov také stále dost, ale tak nějak se o nich moc nemluví neberou se jako něco zvláštního. Pokud se ale třeba v obchůdku Blue Dolphin podíváte na fotky na stěně, najdete tam hodně známých tváří.
Napsali a natočili
O Hydře a na Hydře
Knihy
- Polly Samson, A Theatre for Dreamers
- Henry Miller - do Řecka Millera pozval Lawrence Durrell, který v té době žil s rodinou na Korfu. Své řecké dobrodružství popsal v knize The Colossus of Maroussi
- Lawrence Durrell - ve své knize Greek Islands píše o padesáti třech řeckých ostrovech, Hydra zde má svou kapitolu
Knih je mnohem víc, budu je přidávat - další můžete najít na Hydradirect.com
Filmy
- Boy on Dolphin, natočeno v roce 1957 se Sofií Loren v hlavní roli - tento film se natáčel na několika místech v Řecku ale je spojen hlavně s Hydrou a tak trošku stojí za "znovu objevením" Hydry pro svět. Sochu, která film připomíná, najdete nad vyhlídkou u restaurace Sunset.
- Girl with Black, natočeno v roce 1956
- Phaedra s Melinou Merkouri, Anthony Perkinsem, natočeno v roce 1962
- Island of love z roku 1963
- So Long Marianne - Podle života Leonarda Cohena, kterého na Hydře spousta místních pamatuje. Poslední scény se natáčely na jaře roku 2023 a vzpomínám si, jak si majitel několika místních penzionů pochvaloval, že má "plnej barák modelek"...tedy komparsistek :-)
- V Rytmu bouzouki, Greece: Athens & the Islands, dokument z roku 2016 o Athénách, Aegině, Hydře a dalších místech
Filmů, stejně jako knih je mnohem víc - další najdete na Movies filmed in Greece nebo na Hydradirect.com
Ostatní
- David Gilmour, Yes I have Ghosts - po letech, kdy o něm nebylo slyšet, stihnul kytarista Pink Floyd klip natočit v březnu 2020, těsně před tím, než Řecko spadlo do Coronavirové karantény. Text psala Davidova žena dcera Rommy a žena Polly - inspirací byla její kniha A Theatre for Dreamers